Martin Malý: Nové funkce a služby radši vymýšlím než programuju

Luboš Kudláček 28. 3. 2010     Rubrika:  Web    Štítky: blogování, programování, rozhovor

Rozhovor s Martinem Malým o blogování, sociálních sítích, programování a webu.

Martin Malý je autorem několika zajímavých webových projektů. V současné době vede magazín Zdroják (tvorba webových stránek a aplikací), kde zároveň publikuje odborné články pro vývojáře.

Programátor, publicista a osobnost, která svými názory oslovuje nemálo lidí. S Martinem si budu povídat především o blogování a sociálních sítích, řeč ale přijde i na programování a současnou podobu webu.

Hned v úvodu jsem zmínil Zdroják a zeptám se možná trochu netradičně. Jak se vám pracuje pro firmu sídlící v Praze, když sám žijete v Českých Budějovicích?

Tak na rovinu – mně to nevadí, já proti Praze nic nemám, a rozhodně v mých očích žádnou firmu nediskvalifikuje, že je právě z Prahy. Ale vážně: Žijeme v jednadvacátém století a pracujeme v oborech, kde na sebe lidi nemusí nutně koukat (a je to leckdy i lepší). Takže postavit si vedle postele soustruh – pardon, počítač – a pracovat na dálku není technicky žádný problém. „Homeworking“ přináší jiné problémy, spíš toho typu, že člověk hůř odliší čas „v práci“ a čas „soukromý“, takže si občas připadá, že je v práci vlastně pořád. Různí lidé to řeší různě, já jsem si udělal symbolické zaklapnutí notebooku, to je můj „odchod z práce“. Ale není to samosebou vždy ideální, obzvlášť když se práce skoro překrývá s koníčkem – to se pak člověk o víkendu přistihne, že neví, jestli se věnuje koníčku nebo jestli pracuje.

A zbytek věcí s prací na dálku spojených, to jsou jen technické otázky, které lze technicky vyřešit.

Se Zdrojákem souvisí ještě jedna věc. Prací šéfredaktora jste vlastně udělal tečku za profesí „praktického“ programátora. Pokud se v tom nemýlím, co bylo příčinou tohoto rozhodnutí? Zachytil jsem vaše názory, že se vám nelíbí směr, kterým se web z technického hlediska ubírá.

S tou tečkou bych byl opatrný, to jsem neřekl a ani s čistým svědomím říct nemohl. Ostatně je zajímavé, že lidé často vyjádření „už mě XYZ nebaví, chci zkusit něco jiného“ čtou jako „tečku za XYZ“. Takže asi takhle: Dospěl jsem do okamžiku, kdy mě práce programátora přestala naplňovat a přestala mi dávat smysl. Tak jsem přestal programovat takříkajíc „z musu“ a programuju už jen „z chuti“. Když už chcete metaforu s interpunkčním znaménkem, tak řekněme, že jsem za praktickým denním programováním udělal středník. Možná dvojtečku, ale to se teprve ukáže.

K rozhodnutí vedlo několik důvodů – především mě přestalo bavit dělat cvičenou opici, co píše kód. Taková práce mě už nenaplňovala, naopak mě velice silně iritovala. Lákal mě přesun ke koncepčnějším věcem, od „jak?“ k „proč?“ Ostatně vždycky jsem radši nové funkce a služby vymýšlel než programoval. A s tím směrem webu: Víceméně to je tak, ale byl bych nerad, aby to vypadalo, že snad hlásám něco o tom, že web jde špatným směrem či tak něco. Web a webové technologie se vyvíjejí přirozeně, evolučně, tudíž nelze říct, co je „správné“ nebo „špatné“. Mám tím na mysli to, že mám jakýsi vnitřní odpor k tomu, čím si v současnosti mainstream prochází, a když si mohu vybrat, jestli chci nebo nechci, tak – nechci. Ano, baví mě sledovat nové technologie, baví mě vymýšlet funkce, které s nimi lze udělat, ale nebaví mě „bouchat“ AJAX, protože se mi koncepčně nelíbí.

Ty funkce a služby mě přivádí k vašemu pravděpodobně nejúspěšnějšímu programatorskému počinu, kterým je systém Bloguje.cz. Není asi potřeba jej podrobněji představovat. Jak se na tento projekt díváte zpětně? Není vám trochu líto, že jste se ho vzdal? A proč vlastně?

Bloguje bylo dítětem své doby. Muselo vzniknout – bylo to ve vzduchu. A stejně jako se muselo narodit, tak muselo jednoho dne odejít do světa. Nepoužil bych v téhle souvislosti slova „vzdát se“, to v sobě nese určitou ztrátu, a tu rozhodně necítím. Chtěl jsem jít dál, a Bloguje bylo v té době už koule na noze, úvazek, který jsem nesl déle než by mi bylo milé, proto když se dnes ohlížím na svůj odchod od něj, tak mě ani v koutku hlavy nenapadá slovo „lítost“, naopak. Spíš „úleva“. Věřím, že jsem vytěžil z téhle zkušenosti maximum, a dál už nebylo kam jít. Nedovedu si představit, že bych se o něj staral třeba dnes – dělal bych z mého pohledu naprosto zbytečnou práci, „údržbáře jednoho webu“. Nejsem ten typ, nemám na to „sicflajš“. To je dobrý důvod, proč po pěti letech nechat projekt jeho osudu, ne? Navíc v době, kdy na dveře klepaly mikroblogy, RIA, API, společenské sítě, cloudy… Ano, tohle všechno šlo dělat s Bloguje – ale bez něj mnohem líp!

Rozumím. Napadá mě ale, že Bloguje jaksi ztratilo ten náboj a nejsem si jist, jestli je to samotným přístupem k blogování, nebo skutečností, že ho nikdo nikam neposouvá. A ještě když jsme u toho blogování, souhlasíte s tvrzením, že takzvaná éra blogů už je pryč? Že se lidé přesunuli na sociální sítě a blogovat nepotřebují nebo prostě nechtějí?

Nejsem si jist, nakolik se k tomu mám nebo mohu vyjadřovat, aby si to někdo nevyložil tak, že „kopu“, že se „mstím“ nebo že něco „nepřenesu přes srdce“. Mám zkušenost takovou, že i rok po odchodu z Bloguje mi někteří uživatelé psali a nadávali za to či ono, a odpověď „já už s tím nemám nic společného“ je neuspokojila. Ale zkusím to: Ano, Bloguje ztratilo náboj, to s vámi souhlasím, a náboj ztratilo proto, že se změnila doba, čímž Bloguje samotné tak trošku pozbylo smyslu. Jestli se někam posouvá, to nevím, nesleduju ho, takže nemohu posoudit. Vyjadřovat se veřejně k Bloguje.cz nějak víc by ode mne bylo nekorektní.

Éra blogů je zajímavý termín. Těžko říct jestli skončila nebo ne, ani co vlastně byla. Pokud bereme blog jako projev „punkové myšlenky“ – tedy „každý může psát, stačí jen kliknout“, tak éra blogů začala a trvá, a bude trvat, dokud bude možné svobodně psát na web. Pokud ale máte na mysli tu „dobu novinky“, kdy byl blog cosi zajímavého, nevšedního, kdy se vědecky zkoumalo a dělaly se „konference o blogování“, tak ty jsou zaplaťpámbu snad za námi.

Před pár dny jsem četl zajímavou úvahu o tom, jak se web promeňuje z „informačního“ média (jak jej vnímají hlavně starší) na médium „komunikační“ a „vztahové“, jak jej vnímají mladší. Z tohoto úhlu pohledu vzato byly blogy posledním projevem starého webu v novém, a prvním projevem nového webu v tom starém. Blogy byly výrazný milník při přechodu k „dvousměrnému webu“, přinesly některé nové techniky a technologie a stály na začátku poměrně intenzivní proměny webu, při níž se z konzumentů informací stali v míře dosud nevídané zároveň tvůrci. Ale stále byly spíš založené na informacích, než na komunikaci a postulaci sociálních vztahů. Ti, co hledali komunikaci a vztahy, brzy zjistili, že blog není vhodné médium pro „ahoj, jak se máte, já se mám dobře“, a vrhli se na společenské sítě. Pro ostatní je blog to, čím dneska je: Informačním médiem pro subjektivní publicistiku.

Ten přesun tedy není nějaký „konec éry blogů“. Je to jen konec éry blogů coby náhražky společenských sítí.

Náhražka společenských sítí. Ano, chápu, pěkně řečeno.

Odkazovaný článek jsem si přečetl a souhlasím s tím, že zajímavý je. Musím se přiznat, že konečně chápu ty nesmyslné výkřiky bez informační hodnoty. A pokud je pravda, že mladí už budou navždy vnímat internet trochu jinak, pak skutečně můžeme mluvit o proměně. Nemohl jsem si ale nevšimnout, že mnoho lidí (i těch mladších) sociálními sítěmi opovrhuje. Co říkáte názoru, že nahrazováním fyzických kontaktů těmi virtuálními přichází člověk o to podstatné? Tedy o skutečný prožitek z fyzického kontaktu?

Na tuhle otázku lze odpovědět dvěma způsoby: Komplexně nebo jednoduše. Já odpovím jednoduše, a to protiotázkou: Opravdu máte dojem, že jsou jedny druhými nahrazovány? Opravdu si myslíte, že otázka stojí takto dichotomicky, tedy „virtuální nebo reálné“? Já se na to dívám nikoli jako na nahrazení, ale na doplnění, rozšíření možností (virtuální A reálné). Ale asi záleží na každém jedinci, co považuje za „to podstatné“ v životě.

Znám lidi, kteří tenhle názor hlásají. A můžu říct, že kdykoli jsme se sešli s „internetovými známými“ na nejrůznějších „chat srazech“ a podobných akcích, tak jsme se jim smáli. Ne, teď lžu: Nesmáli jsme se jim; nestáli nám ani za zmínku. Tenhle názor není nic než blafnutí, co nemá oporu v realitě. Nesmysl podobný přesvědčení, že „každý, kdo si stáhne film z torrentu, by na něj určitě šel do kina“. Ano, jsou lidé, kteří mají jediný sociální kontakt ten virtuální – dost často se sociální fóbií či s nějakým jiným postižením. Co si myslíte, že by dělali, kdyby tuhle možnost neměli? Myslíte si, že by byli venku a bavili se s lidmi? Pochybuju. Osamělí a smutní by seděli doma.

Já se rozhodně necítím ochuzen tím, že mám možnost komunikovat se zajímavými, inspirujícími či znalými lidmi, s nimiž bych se reálně fyzicky nesetkal. Jinými slovy: Když mám na výběr, jestli se s Goethem nikdy nesetkat, nebo jestli si s ním aspoň dopisovat, tak si vyberu to druhé.

S dovolením opustím toto téma a v poslední otázce se ještě vrátím k webu obecněji. Co se vám osobně líbí a nelíbí na aktuálním stavu českého internetu?

Říká se, že z cesty je nejtěžší první krok; z tohoto rozhovoru je nejtěžší poslední otázka. Je natolik patetická, že svádí k tomu, abych plácnul nějakou obecnou kravinu („tak… přál bych si světový mír a lék na všechny nemoci“), a přitom je dost věcná na to, aby to člověku nedalo se nad ní nezamyslet.

Stav českého internetu sám o sobě je těžko vyjádřitelný, natož pak říct, co se mi na něm líbí a co nelíbí. Můžu jmenovat spoustu věcí, ale jakmile si položím otázku „Opravdu se mi právě tohle líbí / nelíbí?“, tak si musím přiznat, že ne. Vnímám třeba zpoždění za světem při využívání technologií. Ale nemůžu říct, že by se mi to „nelíbilo“ – je to přirozené a pochopitelné. Vnímám, že tu chybí spousta služeb, od mikroplatebních po datové, ale zase: je to dáno trhem. Vidím spousty mladých tvůrců, což je fajn, ale nevidím vizionáře, a to je škoda. Vidím rozšiřování internetu a zlepšování dostupnosti, a vidím na druhé straně snahy ho omezit. Příjemné je, že se tato omezení v ČR zatím moc neujala, špatné je, že tenhle stav není trvalý a tlak na změnu bude růst… A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál.

Takže se nezlobte, ale z poslední otázky vám přeci jen vyklouznu do obecné odpovědi: Líbí se mi věci, co mají vtip, věci co jsou užitečné a věci, co dokážou pobavit. Líbí se mi každá aktivita, která přenáší český internet blíž světu a svět do českého internetu. Nelíbí se mi přesvědčení některých lidí, že na internetu lze vydělávat, aniž by člověk něco dělal, a přesvědčení jiných, že na internetu lze něco dělat, aniž by člověk věděl, pro koho a k čemu to bude.

Děkuju za rozhovor.

Martin Malý je autorem již zmíněného Bloguje.cz, mikroblogovacího systému Teidu.cz, zkracovače odkazů Jdem.cz, aplikace Clipboard a projektu shromažďujícího české API – Apimania.eu. Jeho osobní zápisník najdete na adrese Misantrop.info, osobní prezentaci na Maly.cz.