Odcházení Václava Havla přichází do kin
Komorní drama o ztrátě moci, film Odcházení režírovaný Václavem Havlem, v kinech od 24. března 2011.
Film vznikl v koprodukci s Českou televizí. V hlavních rolích se představí Dagmar Havlová a Josef Abrhám. V dalších rolích Vlasta Chramostová, Jaroslav Dušek, Barbora Seidlová, Tatiana Vilhelmová, Ivana Uhlířová, Eva Holubová, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, Stanislav Zindulka, Jan Budař a další.
Konec člověka. Konec epochy. Konec lásky. Příběh filmu Odcházení je příběhem zlomového bodu v lidském životě.
Dr. Vilém Rieger po dlouhá léta zastával funkci kancléře, nedávno však o ni přišel a zřejmě se s tím neumí vnitřně vyrovnat. I když se snaží nedat to najevo, v podstatě se mu zhroutil svět. Musí se vystěhovat z vládní vily, která se už za ta léta stala jeho domovem, a musí se účastnit nedůstojné procedury oddělování erárních věcí od věcí soukromých. Především ale musí prožít rozklad svého okolí, svého „dvora“, a uvědomit si, jak málo ho vlastně znal: z patolízalského tajemníka se vyklube zrádný had, z protivného byrokrata jediný věrný, starší dcera zvolna ustupuje od svého úmyslu otce ubytovat u sebe, mladší dcera, která se zdála být jen jakousi ozdobou rodiny, je naopak jediná, kdo hledá reálné východisko.
Z vyšších míst přichází Riegerovi nabídka, že by ve vile mohl zůstat, kdyby veřejně podpořil svého cynického protivníka. Zároveň je vydírán – jeho nepřátelé získali jakési kompromitující dopisy, které jsou připraveni nabídnout bulvárním novinám. Zlomený Rieger nakonec zcela kapituluje: přijme potupné místo poradce svého někdejšího tajemníka-zrádce a ještě tento svůj krok racionálně zdůvodní.
Ve filmu, o němž se zaujatě diskutuje již před premiérou, nejde jen o odcházení jednoho politika z funkce, ale obecněji o sám fenomén změny: každou vteřinu něco přichází a něco nenávratně odchází, nevíme, odkud se všechno vynořuje a ještě méně, kam se to zanořuje.
Někdejší prezident republiky, spisovatel a filozof Václav Havel debutuje jako režisér filmovou verzí své úspěšné hry Odcházení. Plní si tak dávný sen a na vrcholu své složité umělecké i politické životní pouti se stává filmovým režisérem.
„Divadelní hra je jakýsi polotovar, který autor nabídne divadlům a ta si s ním naloží po svém,“ říká a dodává: „Myslím, že autor to má pokorně snášet. Nesnese-li interpretaci někým jiným, má psát romány a ne divadelní hry. Poté, co mnohá desetiletí se mé hry takto hrají, pocítil jsem chuť konečně interpretovat sám sebe. A navíc filmem, což pro mne znamená určitou vnitřní satisfakci. Původně a vlastně celý život jsem chtěl být hlavně filmařem.“
Autor: Redakce NETzin.cz
